Aby byla "nemocenská" efektivnější

Asi každého z nás zajímá, na kolik peněz a od koho máme nárok v době pracovní neschopnosti. Počínaje lednem 2018 nastala změna - co to znamená pro naše peněženky a jak by šel systém zefektivnit?

Od ledna 2018 platí, že v prvních dvou týdnech, s výjimkou prvních 3 dnů pracovní neschopnosti (PN), má zaměstnanec nárok od zaměstnavatele na tzv. náhradu mzdy za pracovní dny. Nárok na „nemocenskou“, kterou vyplácí stát, má zaměstnanec od 15. dne trvání pracovní neschopnosti do konce tzv. dočasné pracovní neschopnosti, maximálně však 380 dnů počítaných od vzniku pracovní neschopnosti

Pro zaměstnance je to určitě dobrá zpráva, přesto mě toto opatření vede k zamyšlení, kde by se dalo ještě ušetřit jak prostředky zaměstnavatelů, tak prostředky státu, a nakolik je nastavení tohoto systému efektivní.

Krátkodobou pracovní neschopnost posuzují ošetřující lékaři, často registrující praktičtí lékaři, ale i jiní specialisté. Tito ošetřující lékaři nemají žádný přehled o objemu pracovní neschopnosti, kterou indukují, ani srovnání s jinými ošetřujícími lékaři a již vůbec ne jakoukoli zpětnou vazbu či motivaci směřující k efektivnímu posuzován ve věci pracovní neschopnosti. Nejsou tedy vůbec žádným způsobem motivováni k tomu, aby byla délka pracovní neschopnosti s ohledem na charakter onemocnění či úrazu přiměřená.

Prvním řešením by bylo poskytnout lékaři, který vystavuje pracovní neschopnost, přehled pracovních neschopností, které on sám vystavil, včetně délky jejich trvání dle diagnóz.

Užitečné by dále bylo srovnávání, kdy lékař, který vystavuje PN, dostane pravidelně vedle přehledu PN, které vystavil sám, také anonymní přehled PN, diagnóz a délky PN ve srovnatelných skupinách lékařů.

Registrující praktický lékař by pak měl získávat přehled o tom, jak PN „čerpají“ jeho registrovaní pojištěnci, kteří lékaři jim je vystavují, na jaké diagnózy a jak dlouho PN trvala.

Motivací k efektivnímu chování ve věci posuzování PN je na prvním místě samotné pravidelné získávání informací a přehledů a pravidelné získávání srovnání. Pokud by byly ukazatele horší než průměr, měl by stran plátce (České správy sociálního zabezpečení) také následovat aktivní dotaz, a pokud jsou ukazatele lepší, měl by být realizován i určitý bonus. Systémovým řešením by tedy byl motivační mechanismus odměňující lékaře efektivně pracující v oblasti posuzování PN.

O propojení zdravotního a sociálního systému, péče, služeb či pojištění se hovoří bez větších úspěchů nejméně od vzniku samostatné ČR. Výdaje na nemocenské pojištění činí ročně přibližně 25 miliard a tak výměna informací mezi rezorty může být prvním a efektivním opatřením, které by mohly ušetřit nemalé finanční prostředky nám všem. Radek Lacko, radní hl. m. Prahy pro oblast zdravotnictví a bydlení