Konec dětských psychiatrů v Čechách?

ČR se potýká se zoufalým nedostatkem atestovaných dětských psychiatrů, máme jich jen několik desítek, jejich průměrný věk navíc prudce stoupá. V čem je zakopaný pes? A jaká je šance na zahojení této bolístky českého zdravotnictví?

Nedávno jsem navštívil oddělení dětské psychiatrie a neurologie v Thomayerově nemocnici. Každé se nachází na jiném patře pavilonu U, ovšem vzájemně spolupracují a doplňují se. Dětem se tam vedle lékařů věnují i dobrovolníci ze spolku Lékořice (viz úvodní foto), který již od roku 2005 realizuje projekty pro psychickou podporu pacientů i zdravotnického personálu. Dětská psychiatrie tu byla zřízena už v roce 1964, počet lůžek se postupně snížil na 30. Dětská neurologie nabízí specializované služby pro pacienty z celé ČR, jde o superkonziliární pracoviště. Vedle ambulancí, kde je provedeno 4 až 5 tisíc výkonů ročně, disponuje 20 lůžky, k tomu 10 lůžek je určeno pro rodiče. Podle primáře MUDr. Jana Hadače zde pečují o novorozence (většinou předčasně narozené) až po jedince na prahu dospělosti. Soustředí se na epileptologii a epileptochirurgii, neurogenetiku, vývojovou neurologii a léčbu nervosvalových a progresivních nemocí nervového sytému. Z jeho vyprávění však vyplynul znepokojivý fakt – ČR se potýká se zoufalým nedostatkem atestovaných dětských psychiatrů – v celé republice je jich jen několik desítek!

Dětská a dorostová psychiatrie je obor velmi specifický, svou povahou překračuje v mnoha aspektech medicínské vzdělání, a to dokonce i v dospělé psychiatrii. Integruje poznatky biologické a psychosociální, přístupy farmakologické a psychoterapeutické. I proto je dětská psychiatrie nezastupitelná, a – bohužel – velmi komplikovaná. Nesprávná diagnóza může v některých případech vést k nenapravitelné stigmatizaci nezletilého pacienta z hlediska jeho sociální adaptace, sebehodnocení a budoucího uplatnění.

Dětská a dorostová psychiatrie vyžaduje 4-5letou přípravu v oboru psychopatologie a dětské psychiatrie, kvalitní psychoterapeutický výcvik a řadu dalších podmínek, než je tzv. pedopsychiatr schopen samostatně pracovat. Musíme si uvědomit a zároveň ocenit šíři poruch a okruhů, jimiž se pedopsychiatr musí zabývat a musí jim rozumět v souvislostech. Jsou to např. dětská schizofrenie, bipolární porucha, úzkostné poruchy, drogové závislosti a také poruchy na pomezí dětské sexuologie a dětské psychiatrie.

V současnosti je v oboru zaměstnáno asi 140 lékařů, z nichž ale někteří pracují jen na částečný úvazek. Věk pedopsychiatrů v klinické praxi postupně stoupá. Dobrou zprávou je, že atestovaní pedopsychiatři nám jen zřídka odchází do zahraničí. I tak naše zdravotnictví získává ročně jen 2 až 3 nové pedopsychiatry s atestací. Dětská psychiatrie v ČR má přitom relativně silné fakultní zázemí, a to v Praze, v Brně, Olomouci nebo Plzni. Disponuje toho času třemi profesory a několika docenty. Co se optimálního stavu v Praze týče, na každý pražský obvod by měl připadnout aspoň jeden pedopsychiatr. Potřebujeme další lůžková zařízení i nové ambulance. Problematika bude snad v budoucnu řešena propojením mezi poskytovateli péče: klinickými psychology, dětskými psychiatry a pedagogicko psychologickými poradnami – takový postup ovšem přinese pouze částečnou úlevu.

I v zahraničí sledujeme nedostatečný počet dětských a dorostových psychiatrů a je po nich velká poptávka. Pro zajímavost: délka objednávací doby v USA je 4 měsíce, v ČR 1 – 3 měsíce. Důležitá je přitom včasná indikace hlavně u dlouhodobých poruch, jako je ADHD (trpí jí 5-7 % populace), úzkostné poruchy (postihují cca 10 % populace) a vyhodnocení autistické problematiky (2 % populace). Pokud není léčba zahájena včas, tedy mezi 3-7 rokem věku dítěte, riskujeme vývoj série závažných diagnóz, jako jsou poruchy chování či osobnosti, úzkostně depresivní stavy atd.

Pedopsychiatrie má bezesporu obrovský celospolečenský význam, včasným odborným zásahem – s použitím stále se zdokonalujících metod - umožňuje odstranit aktuální psychické problémy a zabránit nepříznivému vývoji osobnosti dítěte až do dospělosti. Řešení výše popsaných problémů by mělo být jednou z priorit, protože – ruku na srdce – potřeba dostupné a adekvátní péče tohoto charakteru stále roste a nejinak tomu bude v budoucnu. Přes 13 procent dětské a adolescentní populace trpí během vývoje nějakou duševní poruchou. Souvisí to se zvyšujícím se tlakem škol a rodin na výkon dětí, s krizí rodiny, s výrazným nárůstem sociálně patologických jevů. Stoupá počet tělesně a psychicky týraných a sexuálně zneužívaných dětí apod. U traumatizovaných ratolestí se objevují akutní i chronické posttraumatické poruchy, deprese, o stoupajícím počtu sebevražd nemluvě. Jinak řečeno – naše společnost je v jistém ohledu nemocná a odnáší to mnohdy ti nejnevinnější. Co pro zlepšení situace může udělat každý z nás? Dopřát nejmladší generaci zdravé prostředí, pevné zázemí a pomocnou ruku v kruhu rodinném. Co se akademické a lékařské intervence týče, nové podněty a hlavně výsledky, doufám, přinese významný Světový kongres dětské a dorostové psychiatrie, který proběhne v Praze v roce 2018.